Karpatské jamboree

Dnes jsem se opět oblékl do svátečního, protože jsem se rozhodl státi se gratulantem. Oba moji dnešní oslavenci jsou chlapi. Do složky CHLAPI jsem si je zavedl pod souhrnným názvem Generálové radosti a her.  Ve filmu Tenkrát na Západě se mihne postava slizkého donašeče, který pochopitelně skončí svůj život prošpikován kulkami hlavního padoucha Franka: „Nemůžu přece věřit někomu, kdo nevěří ani svým kalhotám.“ Ten donašeč, který pro Franka pracoval, nosil totiž nejenom opasek, jistil svoje kalhoty i mohutnými kšandami. Podobnost s jedním bývalým českým premiérem není náhodná. Těm dvěma generálům jsem však věřil vždycky. Ale popořádku….

Už jako kluk jsem se ve Veselí nad Moravou zapojil do sportovní vědomostní soutěže, kterou pro nás adepty házenkářského umění připravilo vedení oddílu národní házené. Jedna z velmi náročných otázek zněla takto: V jaké sestavě nastoupili českoslovenští fotbalisté do památného finále mistrovství světa v Chile v roce 1962? Měl jsem už ve svých deseti letech přečtené všechny knížky Oty Pavla Duklou mezi mrakodrapy a Plnou bednou šampaňského konče, ale sestavu „Chilanů“ jsem tam bohužel nenašel. Nebo spíše bohudík. Možná to pátrání po jménech fotbalistů, které jsem na vlastní oči (ani oči televizní) hrát neviděl, odstartovalo moji touhu objevovat ve sportovní historii pod prachem archivů ukryté události, které by měly dostat šanci objevit se po desetiletích znovu a tentokrát již pořádně na piedestalu. Za vrčení kamer a cvakání fotoaparátů. Nebudu napínat, tu soutěž jsem vyhrál a sestavu si pamatuji dodnes: Schrojf - Tichý, Pluskal, Popluhár, Novák - Kvašňák, Masopust - Pospíchal, Scherer, Kadraba, Jelínek.

Knihu Oty Pavla Dukla mezi mrakodrapy jsem znal skoro zpaměti…

 Patřili by tam samozřejmě i další hráči jako třeba Lála, kterého kvůli zranění na finále nahradil Tichý. A určitě i trenér Rudolf Vytlačil, který tuhle skvělou partu sportovců stvořil. Náš vedoucí gól dal v 15. minutě Brazilcům Josef Masopust. A to je ten první chlap bez bázně a hany, o kterém už bylo napsáno téměř všechno. I to, že Zlatý míč pro nejlepšího fotbalistu Evropy získal v těch blbých letech, kdy si ani on – skutečná sportovní hvězda ani ten kousek uznání příliš neužil. Přestože mám k vysílání naší veřejnoprávní televize tisíce výhrad, pondělní vyhlašování nejlepších českých fotbalistů ve Stavovském divadle se mi líbilo. Bylo věnováno právě panu Masopustovi. A to málo, co o něm ještě napsáno nebylo, bych si dovolil ve vší skromnosti napsat právě teď. 

V sezoně 1979-80 hrála Zbrojovka Pohár UEFA a přešla postupně přes BK Esbjerg, Keflavík a Standard Lutych až do čtvrtého kola, kde ji vyřadil tehdy populární Eintracht Frankfurt. Na stadionu v Lužánkách měla vyhrávat dechovka Veselané. Studoval jsem tehdy v Brně pedagogickou fakultu a pár dnů před slavným zápasem, na který se pak dostavilo přes čtyřicet tisíc lidí, mi na kolej přišel telegram, abych volal na účet volaného k našim sousedům do Veselí. Na druhém konci telefonní linky jsem se dozvěděl, že budu ono vystoupení moderovat. „Bude tam jen jeden mikrofon a já hraju s kapelou,“ rozhodl otec, konferanciér a duše té veselské kapely. Tak se stal z dlouhovlasého bigbíťáka moderátor dechovky. Ale stálo to za to. Když jsem třeba čtyřicetitisícovému kotli oznámil, že další skladbu složil jmenovec jejich zbrojováckého hráče Kotáska, zvýšila se hladina decibelů na hranici prasknutí ušních i dechovkářských bubínků. Za Eintracht tehdy hráli slavní Rakušan Bruno Pezzey nebo Korejec Bum Kun Cha. Po frankfurtském postupu se mi podepisovali na program k utkání  ve sprše, naše dechovková šatna totiž sousedila s kabinou hostí. Německé šampaňské teklo proudem, v šatně voněla i slovácká slivovice, zpocené dresy se mísily s veselskými kroji… No, trochu jsme si zakolaborovali. Na program jsem si nechal podepsat ještě jednoho muže. Josefa Masopusta. Ten tehdy Zbrojovku přivedl nejen k československému titulu, ale vedl ji i úspěšnou cestou pohárovou Evropou.

Ten program jsem pak za pár let daroval nejlepšímu sportovci prázdninového tábora, na který jsem poprvé vyrazil o pár měsíců později od popisovaných fotbalových událostí a kratičkého setkání s dětským fotbalovým idolem. Ten nádherný kousek světa je ukrytý nedaleko místa, které leží nedaleko slovenské železniční stanice Vrbovce, nedaleko osady U Sabotů, Javorníka u Sabotů, Na Šancách a možná se to místo jmenuje i jinak. Pro nás, kteří jsme tam přes dvacet let každé léto jezdili, je to ale Polana.

Je to ještě Horňácko, ale i jsou to i slovenské Kopanice. Přímo tady se konaly i jakési první zmoklé Horňácké slavnosti. Muzikanti i diváci skončili mokří v Sabotově stodole. Mám na to svědky.

Ten pán, o kterém je řeč, stojí úplně vpravo. na Moje maličkost je úplně nejvýš.  Naleznete jej na zatím jediné černobílé fotografii na jiném místě těchto stránek.

Ten pán vpravo je také generálem radosti a her, stejně jako Josef Masopust. I on letos slaví. Jsou lidé, o kterých se nikde nepíše. A je to škoda. Tak jsem chtěl dnes alespoň takto reagovat na dopis, kterým nám stovkám táborníků z Polany poslal kamarád Vlasta:

„Milé děti,

táboroví vedoucí, praktikanti, Malorkáři a ostatní kamarádi,
vím, jak se těšíte, až budete moci posílat našemu táborovému tátovi, dříve králi,náčelníkovi, bohovi,bossovi, pánu a vládci těchto hor blahopřání k zakončení úspěšného tažení Českými drahami a Lokomotovním depem a k ukončení aktivní drážní kariéry, která měla ten význam, že nás svedla dohromady.
Jistě jste si říkali, že k tomuto účelu použijete SMS či email, ale vzápětí, jste správně, tyto neosobní formy zavrhli, nebo je využijete jen jako doprovodné formy.
Všichni jste jistě dospěli ke stejnému rozhodnutí, opakuji všichni, že nejosobnější forma je forma osobního dopisu (mimo osobní návštěvy nedělního oběda).
Naše jednota je obdivuhodná. Aby však tato činnost nebyla chaotická, je potřeba ji koordinovat a evidovat. Že takový osobní dopis není smska, ale skutečná osobní výpověď a promluva z duše do duš,e Vám jistě nemusím říkat. Oko stařešiny jistě rádo spočine i na nějaké té fotografii či obrázku z rodinného alba.
Rád jistě také přeletí očima krátké osudové úseky těch, kteří nepatřili mezi pravidelné vyžírky tábora a možná i těch, kteří k nim patřili. Možné vzpomenete některé osobní zážitky, při kterých se oko důchodce potáhne nachem a z hrudi se prodere tichý vzdech. Jistě již hoříte nedočkavostí, abych Vám sdělil tu správnou adresu, abyste už už mohli začít psát.
Ta tady ji máte: Jaroslav Kaňovský, 696 42 Vracov.

Určitě v roce 1962 poslouchal reportáž z Chile, kdy generál fotbalové hry Masopust vedl k radosti československou jedenáctku. A tak i jej chci upozornit, že Česká televize připravila na středu 9. února ve 20:15 hod. odvysílá sportovní kanál ČT4 záznam finále MS ve fotbalu v Chile v roce 1962 mezi Československem a Brazílií. Dojde tak k unikátnímu spojení tří oslavenců: Vysílání záznamu po 49 letech ČT věnuje Josefu Masopustovi, autorovi první branky finále, k jeho osmdesátinám, reportéru Karlu Malinovi ke stejnému jubileu.

V roce 1962 postoupili fotbalisté Československa senzačně do finále mistrovství světa v Chile. Přímý přenos strhujícího boje o první místo s Brazílií nebylo možné s tehdejší technickou výbavou mezi kontinenty vysílat. Celá republika poslouchala živou rozhlasovou reportáž. U mikrofonu se po 5 minutách střídali český reportér Karel Malina a jeho slovenský kolega Oskar Mana.

„Tento záznam zůstal nedotčen v archivu ČST, bez zvukové stopy a komentáře. Pro opakování zápasu po 49 letech jsme obraz doplnili originální rozhlasovou reportáží," uvedl šéfkomentátor Redakce sportu Robert Záruba, který unikátní záznam upravoval pro vysílání.

Tak se připojuji také. Kdyby snad někdo ze čtenářů chtěl tomuto pánovi v zastoupení za jiného podobného táborového mága poděkovat za své děti  také, nechť tak učiní. Generálů radosti a her není mnoho. Jsem rád, že mne na Polanu vzal s sebou.